Finsko - popis cesty aneb Jak to viděl Jára

Finsko 1996

 

Naši výpravu do „země tisíců jezer“ by bylo možné charakterizovat pouze dvěma slovy – voda a komár. Vodou jsou myšlena jezera, moře a především déšť. Komáři nás doprovázeli hned od středopolských nížin a jejich počet drasticky narůstal. Od stovek v Polsku až na bilióny za polárním kruhem. Naštěstí při zpáteční cestě jich postupně ubývalo. Ale začněme popořádku.         Vyjeli jsme dne 29.6.1996 ze základny v Holanech u České Lípy poměrně zrána v sestavě : Tomáš Holec (1.řidič), Milan Landsmann (2.řidič), Jaroslav Otčenášek (hlavní navigátor, řidič-záloha), Jan Schwaller (2.navigátor) a Lukáš Vobr (3.navigátor). Vzhledem k tomu, že jsme cestovali vozem Volkswagen Golf, třídveřová verze, tak nás bylo tak akorát. První výraznější zastávkou byla Lehnice (Legnica) ve Slezsku, tam jsme se v praxi setkali s ukázkou polské podnikavosti, většina obchodů měla otevřeno i v neděli, což byl jev v té době u nás výjimečný. Dalším navštíveným polským městem byla Poznaň (Poznań). Město sice působilo poněkud zanedbaným dojmem, ale perly renezanční architektury (např.radnice) se přehlédnout nedaly. Také jsme se připletli k jedné svatbě... Následovalo Hnězdno (Gniezdno) se svojí katedrálou (barokní zakončení věží příliš neladí s gotickým cihlovým zdivem) a nocleh ještě před Bydhoští (Bydgoszcz) a první stovky komárů. Další den jsme pokračovali směrem k moři, po obchvatu okolo trojměstí (Gdaňsk, Gdyně a Sopoty) jsme přijeli na helskou kosu do městečka Hel. Pršelo, bylo asi 18 stupňů a moře mělo tak 17. Přesto jsme neodolali a pěkně  nazí se vykoupali. Z dun nás soucitně pozorovali skupiny teple oblečených Poláků. V samotném Helu je několik pěkných hrázděných domů. Z Helu jsme jeli do Gdyně (Gdynia), kde jsme obdivovali velké polské školní plachetnice a další lodě. Sopoty jsme jen projeli, ale Gdaňsk (Gdańsk) jsme nevynechali. Ve městě přežilo válku poměrně hodně, především barokních památek, zajímavý byl starý přístav s nákladním jeřábem ze 16.století (dnes muzeum). Po Gdaňsku následoval Malbork, bývalé centrum německých rytířů, jinak rekonstruovaný celocihlový hrad. Bohužel v Polsku mají na hradech a zámcích v pondělí zavřeno stejně jako u nás a my jsme přijeli samozřejmě v pondělí...Večer jsme si v Elblonku (Elbląku) koupili první polské pivo „EB“. Nebylo špatné ač lahvové. Mimochodem tu také jezdí tramvaje. Ráno jsem projeli Lidzbark Warmiński a Bartoszyce (zde pokuta za předjetí traktoru těsně před koncem zákazu předjíždění – 50 zlotých, cca 500 Kč) a dojeli na hraniční přechod s Ruskem-Kaliningradskou oblastí. V té době panoval mezi našimi státy ještě bezvízový styk, takže k cestě do Ruska nebylo nic třeba. Procedura na hranicích trvala asi 2 hodiny, museli jsme na několika čtverečních čtyřikrát přeparkovávat a to jsme byli ve frontě druzí (a poslední) a zahrnula i lehký výslech v anglickém a ruském jazyce, patrně agentem KGB, dotazy typu –Narkotiky jesť?- a různé zmatky. Nakonec nás po telefonátu kamsi na vedení propustili dál. V Rusku mají zvyk umisťovat dopravní značení poměrně daleko od silnice, až někam do pole. Na vzhledu bývalého Královce se ani tak nepodepsala druhá světová válka, jako následné ruské běsnění  počátkem 50.let. V celém Kaliningradu zůstalo ze starého města jen několik domů a katedrála (s hrobem I.Kanta), jinak je toto město zcela „ruské“. Široké prospekty a paneláky a paneláky...a naše tramvaje a spousta policistů a vojáků, kteří nás v pravidelných intervalech zastavovali a zkoumali naše doklady. Ještě před večerem jsme po zastávce v městě Sovětsk (dříve Tilsit) přejeli hranice do Litvy (po zaplacení 15 $ na rozvoj kaliningradské oblasti). Litevské pobřeží je naprosto úžasné - nádherné duny z jemného bílého písku a nikde ani noha (tedy alespoň v roce 1996) a moře (opět asi 17 stupňů). Jen jsme si v noci postavili na duně stany, už tam byli pohraničníci a velmi se o nás zajímali. Nakonec nám ukázali místo, kde můžeme stanovat aniž by nás někdo kontroloval :-)). Po návštěvě Klajpedy (opět výrazná socialistická výstavba a ikarusy) jsme přes Palangu přejeli hranice do Lotyšska. Zatímco Litva na nás působila vcelku přívětivým venkovským dojmem, v Lotyšsku to sice také vypadalo jako na venkově, ale tak před 40 lety. Dokonce tu ani příliš neasfaltují silnice 1.třídy (prostě jen válec projede lesem a je cesta). Přes Lijepaju jsme dojeli do Rigy. Toto město jako by nemělo se zbytkem země nic společného, velmi pěkné a opravené historické jádro, moderní evropský vzhled a dynamika. Snad jen silniční ukazatele nám tam trochu chyběly (Riga má kolem tři  čtvrtě miliónu obyvatel). Ale po najetí asi 80 km jsme se za pomoci kompasu a rad místních obyvatel (v ruštině) z města dostali na silnici vedoucí do Estonska. V Tallinnu je asi nejzajímavější gotická budova radnice na hlavním náměstí a hrad (dnes sídlo prezidenta) nad městem. Také si tam opravili hradby. Celkově se v Tallinnu zachovalo překvapivě mnoho historických památek, asi nejvíce v celém Pobaltí. Následovala cesta trajektem přes záliv do Helsinek. Jeli jsme s nejlevnější estonskou firmou Tallink (provozovala i známý trajekt Estonia) a cesta trvala asi 2 a půl hodiny). Zase pršelo. Do Helsinek jsme přijeli už  pozdě navečer, ale jelikož takto severně slunce zapadá již o dost později nebyl to problém. Spali jsme v lesíku kousek u Espoo (komáři a déšť). Následující den jsme věnovali Helsinkám – vcelku nuda, klasicistní budovy (evangelická katedrála), historizující stavby (pravoslavná katedrála – Uspenski sabor), sem tam nějaký zajímavý moderní dům, ale jinak... Po vyplašení skupiny Japonek našimi fotoaparáty jsme raději vyrazili po stopách proslulého finského moderního architekta Alvara Aalta. Začali jsme ve městě Lahti, zde jsme  zhlédli vynikající Aaltovu stavbu kostela. V Jyväskylä jsme, kromě nabourání auta jednoho Fina, navštívili Aaltovo muzeum, dále na severu v Oulu jeho knihovnu a konečně v Rovaniemi  perfektní budovu radnice. Ale Rovaniemi už leží na polárním kruhu (finsky „napapiiri“). Než jsme tam ale dojeli měli jsme tu čest blíže se seznámit s finskými jezery. Ač je jich všude tisíce, je krajně obtížně se v některém z nich vykoupat. Hlavní problém je dostat se vůbec do vody, neboť jezera mají břehy porostlé rákosím asi tak na tři metry, proto bylo nutné hledat místa, kde si Finové vlastnící chatu na břehu prosekali vstup do jezera (kvůli lodi) anebo si dokonce postavili molo (výjimečně). Když se nám po každodenním dlouhém hledání podařilo nalézt nějaké přístupné jezero začal boj s komáry (do toho obvykle pršelo). Je nutné rychle přiběhnout na břeh a bleskově se svléci a již jsou tu první komáři a začínají kousat. Nelze otálet a rychle vlézt do vody (to se lehko řekne, ale teplota jezer byla v průměru tak 14 stupňů), než přiletí další roje. Pak nastává klid a člověk se může umýt, další souboj začíná při vylézání z vody – rychle se otřít a obléci. I když je člověk hodně rychlý stejně večer vypadá jak po neštovicích. Severní polární kruh kousek za správním střediskem Laponska (Lappi) Rovaniemi (kde jsme prodali část našich zásob české vodky opilým Finům), vypadá takto : uprostřed mezi několika parkovišti a mnoha dřevěnými budovami s prodejem všeho možného je nakreslená tlustá bílá čára – polární kruh. A u něj se hromadí desítky Němců a fotografují se při hromadném přeskoku...takový malý Disneyland – jmenuje se to Santa Klaus village. My jsme ale jeli dál na sever. Nad kruhem už slunce nezapadá vůbec, takže největší tma tam vypadá asi jako poledne u nás když je zataženo a prší. Jedním z našich finských cílů byl národní park Pyhätunturi (severně od města Kemijärvi). Jedná se v podstatě o skupinku kopců, z nichž nejvyšší měří 539 m.n.m. Na ten jsme asi tak o půlnoci vylezli a měli nádherný výhled do Laponska. A jelikož tam foukal vítr, tak tam nebyli ani komáři a výjimečně nepršelo a vypadalo to tam jako na hřebenech Krkonoš. Z NP Pyhätunturi jsme přejeli do neméně zajímavého národního parku až na hranicích s Ruskem – Oulanka. Park se jmenuje podle řeky, jež jím protéká a vytváří množství meandrů, peřejí a krásných zátočin. Zvolili jsme turistickou trasu „Karhunkieros“ (Medvědí stezka), kterou údajně staří Laponci naháněli dodnes tu žijící medvědy. My jsme bohužel nepotkali ani rosomáka, jen nějaké finské turisty. Navíc jsme trpěli na tomto 3 denním pochodu hlady, neboť jsme si fikaně vzali jen jídlo, ale již ne nádoby na vaření...a jezte syrové špagety. Ukázka jídelníčku ze druhého dne : snídaně – voda z potoka a hrst lesních jahod, oběd – 1 tatranka na 5 lidí, večeře – hrst rozinek. Ale jako odtučňovací kúra to není špatné. K tomuto si ještě připočtěte bilióny stále krvežíznivých komárů všude a občasný déšť (asi tak 3x denně). Ovšem ještě horší než komáři jsou finské muchničky, neboť po jejich kousnutí se krev nesráží, ale z ranky volně vytéká, takže po pár kousnutí vypadá člověk jak po útoku upírů. Značně vyčerpáni jsme vyrazili pozvolna na jih. Jeli jsme přes Kuusamo, Kajaani, Iisalmi, Kuopio a Mikeli do Lappeenranty. Tato města si byla značně podobná, vesměs největšími zajímavostmi jsou tu dřevěné polychromované protestantské kostely (ač ateisté, pravidelně jsme je navštěvovali). Po překročení finsko-ruské hranice jsme projeli Vyborgem směr Petrohrad (Sankt Petěrburg). Hlavní vlastností tohoto bývalého ruského hlavního města spočívá v tom, že je tam vše velmi, ale velmi daleko. Malý pěší okruh po hlavních pamětihodnostech se změnil v sedmikilometrové utrpení. Památky byli vesměs opravené a udržované, ovšem největší zklamání jsme zažili při pohledu na slavnou Auroru. Tento křižník slouží dnes jako školní loď námořní akademie (v roce 1996), ale je nutné podotknout, že parníky na Vltavě jsou velikostí srovnatelné, pouze nejsou opředeny bájemi a pohádkami. Doprava je v Pitěru (jak své město Petrohraďané nazývají) velmi hustá a poměrně silně zmatená (opět naše tramvaje). V noci už zase začínala být tma a my si museli přepracovat svůj spánkový režim a do toho ještě časový posun (Petrohrad + 2 hodiny). Přes  Ivangorod a Narvu jsme projeli podruhé do Estonska. Plánovali jsme vykoupat se v Čudském jezeru, ale teplota vody – cca 10 stupňů- nám to nedovolila. Alespoň jsme si rámcově vyprali a omyli hlavy. Následovalo staré univerzitní město Tartu s příjemnou historickou atmosférou. Druhá návštěva Lotyšska už moc zajímavostí nepřinesla, na hraničním přechodu jsme zaplatili pokutu za převoz příliš velkého nože (asi 800 kč), města Rezekne a Daugavpils bohužel už neobsahují příliš památek ani mnoho pěkných míst.  Zato hlavní litevské město Vilnijus bylo velmi pěkné, mnoho barokních kostelů, klasicistní katedrála, opravené staré domy...prostě jako u nás. Kousek od Vilnijusu se na jednom ostrově zdejších četných jezer nalézá bývalý sídelní hrad velkoknížat litevských – Trakaj. Trochu ho po druhé světové válce zrekonstruovali, takže vypadá jako nový. Kaunas působil poněkud ospalým venkovským dojmem, na hlavním náměstí stojí pěkná renesanční radnice a v létě 1996 tam měli i šibenici (ovšem bez pověšeného). Další lahůdkou na naší cestě byla návštěva bývalého hlavního východního stanu A.Hitlera v bývalém Východním Prusku – Vlčí Jámy (dnes Gierłoż) na mazurských jezerech. Zase pršelo, ale komárů již podstatně ubylo. Placení vstupného jsme se vyhnuly obejitím pokladen lesem a jako bonus jsme si vyslechli velmi intenzivní vyprávění o atentátu na vůdce od školeného polského průvodce. V muzeu byly modely i plány, jak tato oblast vypadala před příjezdem Rudé armády. Také jsme se chtěli v mazurských jezerech vykoupat, ale intenzivní déšť nás odradil a tak jsme pokračovali přes Mikołajki a Pisz do Varšavy (Warszawa). Pro změnu nám trochu zapršelo, asi abychom to ve Varšavě moc neprotahovali. Ono toho tam bohužel po povstání moc nezůstalo. Staré město bylo zrekonstruováno i se zámkem, ale okolo už toho moc není, tak jsme si to vynahradili na předměstí. Jižně od centra se nalézá rozsáhlý parkový areál s mnoha zámečky, oranžériemi apod. – Łażienki. Pak už to byl domů přes Vratislav (Wrócław), Svídnici (Świdnica), a Lubavku (Lubawka) i s napůl urvaným výfukem jen skok (příjezd 21.7.1996).

Otoson 20.1.02