Tunisko a Libye - popis

Cesta do Libye (a možná i zpět)

Rady píše:

    Z Prahy vyjíždíme v pátek odpoledne čtyři (přirozený úbytek je povolen). Podrobný plán cesty moc nemáme, neboť známe arabské země - vše je tam nakonec úplně jinak. Takže, jedinými styčnými body jsou stihnout v pondělí ráno trajekt ze Sicílie do Tunisu (jezdí jen jednou týdně a máme lístky od Čedoku) a za čtrnáct dní zpět. Mezitím se poflakovat po Tunisku a Libyi.

     Lepší podmínky pro cestu jsme si ani přát nemohli: páteční ucpaná Praha, blokáda hranic s Rakouskem kvůli Temelínu, zvyšující se cena pohonných hmot a rostoucí dolar. To je teprve začátek.
Po cestě na Sicílii se nic zvláštního nestalo, akorát auto utrpělo první šrámy na italských dálnicích. V Trápani jsme v neděli večer a trajekt jede ráno. Za pozornosti smečky zdejších potulných psů rozkládáme spacáky a jdeme spát. I když přece jenom se něco přihodilo. Když jsme pluli na Sicílii, navedli naše auto do pruhu pro autotragethi (čti autotragédy), což plně vystihuje způsob našeho cestování. Většinu času trávíme v autě a jak se od něj vzdálíme, těžkne nám krok.

    Odbavení a nalodění proběhlo v pohodě. Odplouváme jen s hodinovým zpožděním. To se Tunisané překonali! Raději nic nejím, ale stejně mi určitě bude zase špatně. Plujeme deset hodin a pro jistotu je všechny trávím na palubě, protože to tam houpe nejméně. Přežila jsem.

    Vstupujeme do Tuniska. Celníci jsou velice příjemní. Pozvali se k nám na moji svatbu, o které ještě nevím! Za vstup autem chtějí jen jeden dinár - 28 Kč. Ten obětujeme! Hned si dáváme místní kebab. Nejlepší je okamžitá výměna mikroflóry. A dáme si ho se vším! "Dejte tam i tu majonézu!"

    Druhý den se koupeme v moři, prohlížíme Kartágo. Jedeme po pobřeží a postupně navštěvujeme Sousse, Monastir, El Jem, Sfax a Gabes. Jednu noc zažíváme větrný "nepokoj". Probouzíme se zavátí pískem a prachem. Hlavu mám do rezava a plnou písku. Oči a celý obličej to samé. Někdo to snášel statečně a vytrval na jednom místě celou noc. Někdo obíhal se spacákem auto, podle toho, odkud válo. Nepomohlo ovšem nic.

    Za dva dny vstupujeme do Libye. Podle MZV a dalších informací nás to bude stát 300 dolarů. Modlíme se, aby to nebylo více. Víme, že ukazatele a nápisy jsou jen v arabštině a pojedeme podle mapy 1 : 4 000 000. Na přechodu je hafo Tunisanů a my jsme středem pozornosti. Tuniští celníci se s námi loučí a ať prý si dáme pozor. Super, ale na co??? Už to začíná! Dostali jsme evidenční kartu, psanou samozřejmě pouze v arabštině. Zmermomocňujeme jednoho Tunisana a ten nám to překládá do francouzštiny a my sami sobě do češtiny. První nástrahu jsme zvládli a už jsou u nás celníci a hned víme, že s naším autem (Felície 1,9D) do pouště ne a tady máte adresu na mého bratra co má cestovku... Pak následují kupodivu samá pozitiva. Vstup nás stojí jen 100 dolarů  formality jsou vyběhány ani ne za 3 hodiny. Vyfasovali jsme převozní SPZ. Ještě že tady mají vedle celnice i smeťák, neboť jsme našli rezavé drátky a jednu připevňujeme na zadní stěrač, zatímco druhou lepíme izolačkou přes naši domovskou a můžeme jet!

    K nejbližší benzínce je to prý nejméně 60 km. Jestli je to pravda, tak tam asi nedojedem, protože jsme skoro na suchu. Po marném shánění nafty na celnici to riskneme. Naštěstí to bylo jen 40 a tak si užíváme nafty za 2,60 Kč. Paráda. Na silnicích stojí zátarasy a u nich vojáci. Zpočátku všude zastavujeme a čekáme kontrolu, později jsme pochopili, že stačí přibrzdit, pokynout a zakřičet "salám" ! Horší je to s navigací. Vše je v arabštině a všichni mluví jen arabsky. Navíc mají špatné ponětí o zeměpisu. Znaky na cedulích se naprosto nepodobají těm co máme ofocený my. Umíme dešifrovat pouze čísla, takže odbočky určujeme podle vzdáleností a někdy podle kompasu. Většinou se na křižovatce odehrává asi tento dialog:

Řidič: "Kam mám jet??"

Navigátor: "Kdybych věděl, kde jsme, tak bych ti to třeba řek!"

Ř: "Doprava bylo něco 220 km. Rovně nevim."

N: "Ále, tak jeď třeba rovně."

Takže jsme jezdili rovně. Abychom se vyhnuli depresivní nejistotě, zavedli jsme si pravidlo, že jezdíme vždy správně. Kupodivu to fungovalo.

    Navštívili jsme Sabratu, kde jsou římské vykopávky hned u moře. Mají tam pěkně zachovalý amfiteátr (měl štěstí, že  byl vidět ze silnice, jinak jsme ho minuli). Dopisy od Abdula (celník, pro kterého se kdoví proč vžilo označení Ali) zabrali a tak si vychutnáváme památky. Abdul nás mezitím dojel (asi to na hranicích zabalil dřív - no bodejť ne, turisti přece už přijeli!) a tak nám dělá společnost. Odmítneme jeho pozvání, tak nás alespoň zavede na krásnou pláž, kde přespíme.

    Další den odjíždíme do pouště vybaveni plnou nádrží a 40L vody (díky Abdule - Ali). Silnice je zatím široká a provoz malý. Hasíme si to 140 - 160 km/h. To to ubíhá! Cestou fotíme velbloudy. Přijíždíme do Ghadameše, památky UNESCO. Je to zachovalé staré město v oáze na karavanní cestě, většinou v podzemí.  Strávíme tam zbytek dne. Jezírka v okolí jsme nenašli a tak spíme jen tak v poušti. Těch hvězd!

    Velbloudi a duny už nás z klidu nevyvádějí. Silnice jsou zatím dobré a většinou typu: teď jeď rovně a k večeru zahni doleva.  Občas u cesty stojí sud. To buď znamená, že je tam výmol, odbočka do pouště, duna navátá na silnici nebo bude zatáčka. V každém případě se vyplatí přibrzdit. Pouští jedeme ještě asi dva dny. To si autotragédi šmakují - moc nezastavujeme, nevystupujeme. Jednou ale přece. Sjelo se na nás podívat celé městečko, tak se se všemi fotíme. Najednou ale vytahují foťák oni a fotí si nás. To jsme nečekali. Docela nás dostali!

Tomík píše:

    No abych to uvedl na pravou míru s tím focením. Ono se Libyjcům ani nelze divit. Myslím, že jsme pro ně byli docela exoti a ještě když Rady zastihnou uprostřed převlékání, tak se nedivím, že se jim od nás nechtělo. 

    Na místním tržišti (oáza Waddan) měníme další dolary a vyrážíme znovu do pouště. Cesta ubíhá dobře, i když za cenu poměrně vysoké spotřeby (i více jak 9L/100km u jinak úsporného diesla). Spotřeba nás ovšem moc netrápí s ohledem na nízkou cenu nafty. Později jsme spočítali, že kdybychom projeli s poloviční spotřebou celou Libyi, tak každý ušetříme asi tak 100 Kč. 

    Večer už přijíždíme do pásma ropných vrtů (Zilla). Poznají se (na vzdálenost více jak 50 km) podle hustého černého dýmu. Vypadá asi jako když zapálíte pneumatiku nebo spíš celý stoh pneumatik. Ekologičtí aktivisté by zrovna neplesali!
    Po noci v liduprázné poušti vyrážíme poměrně brzo. Moc nám to ovšem tento den nepomůže! Zanedlouho totiž silnice náhle zcela zmizí pod nánosem navátého písku. Mám co dělat, abych to ubrzdil! Tentokrát je to jiné, než dříve. Nezůstal ani jeden pruh a vypadá to tak na 200m. Po chvíli váhání se rozhodneme, že to zkusíme projet po vyjetých stopách nejkratší cestou. Možná by to i vyšlo, ale po 100m se začne auto bořit a drhnout spodkem! To je konec! Uvízli jsme tak napůl cesty. Situace by vypadala opravdu zle, ovšem štěstí nám přeje. Než začnem propadat zoufalství, v protisměru se k nám brodí náklaďák a za ním dva džípy. Náklaďák sice taky zapadne ( no, pravda, je to kvůli nám - když mu stojíme v cestě, tak se nelze divit! ) , ale z džípů vyskakují černoši (zřejmě Núbijci) a ti se chopí akce! Potřásání rukou, představování, vysvětlování, dohady, zmatek, filmování a focení, ale
výsledek je jednoznačný. Vytáhnou nás na laně zpět a poradí druhou cestu, kterou jsem původně k naší škodě zavrhli. Shodnem se na tom, že jsme si zřejmě ušetřili tak 3 dny čekání v poušti na pomoc, což nás opravdu těší. 

    Další potíž nastane o pár stovek kilometrů dál v malé oáze. Silnice znovu končí. Tentokrát je v tom příroda nevinně. Prostě ji nestihli opravit a to co je před námi se rozhodně silnice nazvat nedá. Jsou tam takové díry, že bychom o ně poměrně spolehlivě mohli urvat celou nápravu, kdybychom jeli
rychle. Nejprve nemůžeme uvěřit tomu, že t o h l e má být naše silnice a tak kroužíme po oáze sem a tam. Později akorát kroutíme hlavou, jak je možné, že  jim na 70 km nezbude asfalt, když předchozích 2000 km v poušti vybudovali skoro autostrádu.
    Těch 70 km jedeme víc jak 2 hodiny. Jede před námi ještě nějaký Abdulláh (no on se tak asi nejmenuje, ale my mu tak pracovně říkáme). Kličkuje zdatně po krajnici a my za ním. Připadám si jak na offroad rallye. Cestou konzumujeme dar od Abdulláha - datle. Odpoledne přijíždíme konečně k moři. Už bylo na čase. Někteří členové se již dají poznat jen po hlase... . Pár hodin dovádění ve vlnách a už jsme zase v sedle. Dostáváme 15 litrů vody ve zbohatlické čtvrti, pokecáme. Město, které projíždíme, se jmenuje Maradah. Dáme si tu místní kebab. Holky budí úžas. Večer nás na poloostrově Cyrenaica postraší škorpión, který se jde podívat, co budeme jíst. 

    Cyrenaica je skvělá 350 km krásná polopoušť a nikde ani noha. Přijíždíme do Tobruqu. Válečné hřbitovy najdeme podle kříže. Fotíme české památníky. Zde je náš bod obratu. Nyní pojedeme Libyí zpět 2000 km podél moře. Cestou zpět navštívíme Benghází. Zde po vyptávání najdeme i poštu.
Odesíláme pohledy, které 1přijdou asi tak měsíc po našem příjezdu. Míříme k Leptis Magna, starému antickému městu na pobřeží.

     Zříceniny se nachází u města Misratah. Jsme tam už za tmy. Hledáme nocleh u moře, ale zde už je pobřeží obydlené. Kontroluje nás tajní policajti, pak nás zvou k sobě domů. Ty ještě odmítneme, ale když při hledání pláže skončíme na zahradě učitele vlastivědy, tak už se pozvat necháme. Pohostí nás skvěle. Konverzace nejprve vázne (umí jen arabsky), ale nakonec se dozvíme vše o zeměpisu Libye z jeho atlasu světa. Teda atlas světa je přehnaný výraz. Na zbytek světa zbylo jen pár stránek. Učitel nám ukáže i děti, manželku a matku. Což je radikální krok, který jsme ani nečekali. Druhý den dostaneme ještě snídani a po výměně adres nás nerad propouští.

     Dopoledne strávíme ve zříceninách - žádné vstupné, skoro žádný lidi. Odpoledne pak prohlížíme Tripolis. Na to, že tam není jediný ukazatel, toho vidíme docela dost (mimo jiné pár kulometných hnízd , palác Kadáffího, obrovský bazar, přístav,..).  

    Nazítří Libyi opouštíme. Na hranicích vracíme značku výměnou za 30 dolarů. Všichni si nás tu pamatují, tak to jde jak po másle. Tunisko projíždíme zpět vnitrozemím. Oproti Libyi je tady dost živo.
Dojedeme až k hranicím Alžírska a pak to stočíme do Tunisu. Po hraniční proceduře se nalodíme se na trajekt, kde se usídlíme na horní palubě. Ovšem jen do té doby, než v noci přijde prudká bouřka a my v lijáku prcháme do podpalubí. Máme všechny věci včetně spacáků durch. Tento fakt oceníme na
Sicílii, při výstupu na Etnu, kde zažijeme teplotní šok.

     Sněží a ve stanu nám zmrzla voda. Některé členy pak v noci budí zemětřesení, ale je to jen Veronika, která drkotá zubama. Blíže k vrcholu už je docela teplo. Na zemi se místama nedá udržet ani ruka, jak je rozpálená. Na druhou stranu se sirovodík špatně dýchá a tak se nahoře příliš nezdržujeme (Etna asi měsíc před naším výstupem a měsíc po našem výstup soptila) a prcháme do nížin. 
    V Itálii navštívíme ještě Řím a po té San Marino. V Rakousku blokují hranice, tak přijíždíme do ČR přes Rozvadov. Připravuji se na rozhovor na hranicích: Tak odkud jedete? Z Libye, pane celník, tak co, máme jet na stranu a všechno vyndat? Ale nakonec se nic nekoná a jsme šťastně vpuštěni do vlasti.

 Toť vše.