Maroko popis cesty

Poznámky deníkovitého charakteru z tříčlenné expedice MAROKO 97

červený FIAT TIPO 1.4

Doba: 30.6.1997-25.7.1997

Trasa: ČR - Německo - Švýcarsko - Francie - Španělsko - Maroko a zpět

podrobný rozpis trasy je přílohou, ale ujeto bylo celkem 9 712 km

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po 30.6.97

Kvůli různým průtahům vyrážíme až v 15,00 hodin. Předtím ještě stihneme nakoupit - pro 3 osoby na měsíc za pouhých 3 000,- Kč. Konzervy, čokoládu apod. odmítám se slovy „aby se to v teple nezkazilo“. Nechám se ostříhat snad nejvíc za posledních 10 let. I když jedeme jen tři (plánovaný čtvrtý člen onemocněl jakousi žloutenkou paradoxně ještě před odjezdem), v autě překvapivě téměř není volné místo. Ale jedeme. Poprvé se ptáme na cestu někde za Mostem, možná už před Mostem. Každopádně už v 18,40 hod. přijíždíme k hranicím ČR (Svatý Kříž), T. ještě kupuje vlaječku CZ - třeba se bude hodit. Německem jedeme celkem slušně, kupodivu nejsou žádné zácpy apod., o půlnoci parkujeme na dálničním odpočívadle asi 100 km před hranicí.

Út 1.7.97

Vstáváme celkem brzo (na naše poměry), počasí nic moc, občas přeháňky. Jelikož víme, že je ve Švýcarsku levnější benzín, máme připravený geniální plán: do CH jen „nakoukneme“ a nabereme benzín na hranicích v Basileji nebo okolí. Na hranicích logicky zajíždíme poslušně do pruhu „bez dálniční známky“, protože ji přece nepotřebujeme. Přijdou celníci, chlap se ženskou, seberou nám pasy a chtějí nalepit dálniční známku - my ji nechceme, tvrdíme - ne, vy ji musíte mít, tvrdí oni a připlácnou známku na přední sklo. Nepomáhá ani návrh na to, že se vrátíme - ne, už jste na dálnici. Za známku tedy platíme 40,- CHF a s překvapením zjišťujeme, že finanční rezervy jsou již téměř vyčerpány. Po několika stech metrech vjíždíme do Basileje, dálnice samozřejmě končí. Operativně měníme trasu, projedeme celé Švýcarsko po dálnicích, to mají za to ! V Basileji se nechytáme s parkováním, ještě nemáme ty zkušenosti nebo spíše ještě v nás doznívá pocit, že se mají dodržovat zákony, vyhlášky, zákazy apod.

(Pozn. - tento pocit máme naposled, a to platí i pro další výpravy a expedice). Navíc poprchává, jedeme raději do Bernu. Zde nekompromisně parkujeme a jdeme na prohlídku, která se zdaří. Bern je opravdu hezké město, stojí za návštěvu. Jedeme dále, navečer jsme v Ženevě. Už si neděláme starosti, kde parkovat. Navštívit zbývá jen námi oblíbený vodotrysk na jezeře, což snadno provedeme. Za chvilku překročíme hranice do Francie, projedeme Lyon a před půlnocí bivakujeme na odpočívadle. Stan nestavíme, tento zvyk se ujal velmi rychle a až s překvapivou ochotou.

St 2.7.97

Ráno nás probudí déšť. Po krátkém a marném vzdorování se vzdáváme a nasedáme do auta a už v 7,15 hod. vyjíždíme ! Dopoledne navštěvujeme zajímavá fr. městečka Le Puy, Aurillac aj. v Centrálním masívu. Pokračujeme stále na západ a večer jsme v Bordeaux. Prohlídka města je celkem úspěšná, Garonna je široká a špinavá. Měníme směr cesty - jedeme podél Atlantiku na jih. Vlny jsou pěkné, ale voda i vzduch poměrně studený, navíc stále poprchává. V půl desáté večer dorazíme k největší písečné duně v Evropě (Dune Pyla). Po krátké zastávce, více času k jejímu zdolání nepotřebujeme, odjíždíme, ale za chvilku najdeme vhodné tábořiště. V autě jsme dnes strávili asi 15 hodin. Hrůza.

Čt 3.7.97

Dnešní den hodláme prožít u oceánu. Počasí se ale moc nezměnilo, spíše než koupání se věnujeme stavbám z písku. Přesto, že máme většinou tričko a je napůl zataženo, druhý den zjišťujeme znatelné spálení. Varování v pravý čas. Je třeba mazat ! Neprší, ale fouká studený vítr. Po obědě se přesuneme asi 100 km na jih, jinak se ale v našem odpočinkovém dni nic nemění.

Pá 4.7.97

Trošku odpočatí, trošku spálení pokračujeme na jih a za pár minut jsme v pro nás legendárním Bayonne, kde jsme byli s I + V a dalším osazenstvem Fordu Transit v r. 1995. Na počest tohoto okamžiku sníme (téměř) 2 nebo snad 2,5 litru zmrzliny v samém centru. Za hodinku jsme na hranicích, tedy vlastně bývalých hranicích, ona totiž už fakticky neexistuje. Držíme směr jih, už jsme ve Španělsku. V Pamploně zjistíme tři zajímavé věci: 1. nemáme benzín, 2. banky jsou od 13 max. 14 hodin v Pá zavřené (což je právě asi jednu hodinu) a za 3. zítra zde prchají před býky a celý příští týden slaví svátek San Fermína. Se zbytky benzínu odjíždíme, míjíme Logroňo a večer stavíme na odpočívadle, pěkném, ale bez vybavení, na které jsme si zvykli ve Francii a Německu.

So 5.7.97

Ráno už ani nenastartujeme, doléváme benzín z 5 l kanystru a vyrážíme dále. Jelikož v těchto dále vesnicích nemají banky, o čerpacích stanicích nebo něčem podobném ani nemluvě, raději se vracíme do Logroňa. Zde opět špatné zprávy - banky i směnárny mají od května do září v So zavřeno, nechtějí nám vyměnit ani v hotelu nebo cestovní kanceláři. Bloudíme pěšky po městě, popojíždění už nemůžeme riskovat. Vypadá to, že strávíme víkend v Logroňu, s čímž jsme moc nepočítali. Mezitím se nám za stěračem objeví pokuta za jako vždy nezaplacené parkování. Nakonec nám vymění pesetos v jiném hotelu v celkem špatném kursu, ale samozřejmě to bereme. Všude nás odkazují na bankomaty. T. sice kartu má, ale zatím mu tam nepřišla výplata, takže je tak trochu na nic. Vyrážíme dále, pokutu (lístek) si bereme sebou - dobrý suvenýr. Smějeme, jestli nás bude slečna honit. Ztratili jsme skoro celý den, ale v 17,30 hodin jsme v Madridu. Jedeme tam po pěkných náhorních plošinách, 600 - 1000 m. a sledujeme zajímavý úkaz: zatímco dosud bylo polojasno, poloteplo, jak se blížíme k Madridu, mraky se doslova rozplývají, tajou, i teplota stoupá, no prostě jako u nás v létě. V poledne v Logroňu bylo jen 16 stupňů C, to je už minulost, nebe je bez mráčku.

Madrid je celkem dobrý město, opravdu velký. Plno turistů, samozřejmě včetně nezbytných Japonců. Našli jsme i centrum (Plaza Mayor), vracíme se zpět k autu (trvá to 45 min!). Navštívíme kolem 21.hod. i obchodní centrum - lidé začínají nakupovat, ulice se ucpávají, začíná život. Vyrážíme směr Toledo, před kterým chceme přespat. Nějak to nevyjde a najednou jsme v Toledu. Vykonáme zajímavou noční prohlídku, noční tedy jen pro středoevropské chápání a tím i pro nás. Toledo v 22 hodin začíná žít - mládež se shromažďuje (odděleně chlapci a dívky) ve starobylém centru. Nikdo kromě nás tří nemá kraťasy - na to si brzo zvykneme. Kousek za Toledem spíme u cesty. Nepovede se mi vyfotit nádhernou noční oblohu přeplněnou hvězdami i mléčnou dráhou. Rušný den.

Ne 6.7.97

Ráno není moc teplo. Slunce vychází asi v 7,20 hodin a zapadá v 21,40 hod. - jsme na západě (vlastně spíše jihozápadě). Krajina začíná vysychat a my taky. Kromě toho, že jedeme na jih, sjíždíme také trochu níže k moři, i když občas jsou ještě kopce. Odpoledne jsme v Córdobě. Tam zažijeme snad největší vedro, rozhodně velký rozdíl proti předchozím dnům - navečer je kolem 40 stupňů C. Navštívíme mešitu (údajně největší na světě) - ne ale úplně, do budovy je vstupné, které mi ze zásady neplatíme. Na ulicích jsou zralé pomeranče a několik úplně zmožených či zmořených turistů. Dlouholetá arabská nadvláda zde zanechala všude své výrazné stopy. Z časových důvodů vynecháváme bohužel Sevillu, zkrátili jsme o ni plánovanou trasu. Málagou jen projíždíme s tím, že se zde stavíme na zpáteční cestě. Jsme téměř na jihu ESP, večer dorazíme až k moři. Jedeme po pobřeží na západ, najdeme vhodné místo na přespání na pláži. Je to vlastně ještě Středozemní moře, ale je studenější, vlny jsou větší. Teplo je i v noci.

Po 7.7.97

Ráno je krásně, dlouho balíme, odjíždíme až po 11 hodině. Snad už dnes se dostaneme do AFRIKY, poprvé v životě. Na silnici je zácpa, všichni jedou do přístavu - podivní B, NL, D, F aj. s balíky na střeše auta. Rozhodneme se vynechat i Gibraltar (na zpáteční cestě to stačí) a jedeme rovnou do Algecirasu. Po cestě nabízejí všude lístky na trajekt. Dumáme, jakou dokonalou musí mít počítačovou síť. Doufáme, že to bude v přístavu levnější (nebylo). Po dlouhých nejasnostech si kupujeme zpáteční lístek. Cena: 1884 ESP/osobu a 8665 ESP/auto, zpáteční je 10 % sleva, lístek platí 1 rok. Při pohledu na něj pochopíme systém (bez data apod.) - zájemci se prostě řadí do fronty, až vyjde řada, tak se jede - jakoukoliv lodí, kdykoliv. Jsou zde dvě společnosti, ale cena i úroveň je všude stejná. Plno náhončí - koupit si zrovna u nich lístek je terno (tvrdí), nabízí se i hašiš a další drogy. Už to není moc Evropa. Raději jedeme do fronty na loď, čekáme cca 3 hodiny, než na nás dojde řada. Jinak je u moře menší vedro než ve vnitrozemí (Córdoba), což se bohužel netýká asfaltu, na kterém stojíme. Těsně před vjezdem na trajekt nás a další lidi odchytne jakýsi člověk, vezme si pasy a vyplní nějaké vstupní lístky do Maroka, snad pro policii - vysvětluje, dohadujeme se s ním, ale nakonec dostane 3 x 100 ESP Pts. Jsme na trajektu nevalné úrovně. Odjezd plánovaný (jak pošetilé !) v 17,30 hod se uskuteční už v 18,54 hod. Cesta má trvat 1,30 hod. Bohužel přibližně uprostřed cesty se něco pokazí, snad jen počasí (vlny) a do Ceuty, která patří Španělsku, se doslova plížíme. Různě křižujeme, chvíli jedeme tam, chvíli zpátky, Marokánci se modlí, zvrací apod. Marokánky ostatně začaly zvracet ihned po příchodu na loď, ještě v přístavu. Nakonec po 2,20 hod., tj. o 1 hodinu déle, dorazíme do přístavu. I my jsme rádi, vypadalo to všelijak. Nejdou otevřít vrata, ale v 21,34 opouštíme loď Puento Evropa. Chvíli jezdíme po Ceutě, ceny jsou zde už smluvní, kromě benzínu - ten je skoro za poloviční cenu 59 ESP proti 114 ESP v Evropě. Když neobjevíme směnárnu ani supermercado, bereme plnou nádrž a hurá na hranice s Marokem ! Konečně pořádná hranice ! Mnoho naháněčů a směrovačů, honějí a posunují auta i lidi z fronty do fronty, všude zmatek, plno lidí v nejrůznějších uniformách (pokud se to dá tak nazvat), hábitech apod. Ujímá se nás jakýsi člověk v županu s visačkou, jak později zjistíme, je to oficiální průvodce. Směruje nás - tam s pasem, potom zase tam, tam kvůli autu a tam taky, tam kvůli pojištění atd. Asi po 2 hodinách nepřetržitého pobíhání následuje krátká celní prohlídka, na sklo nalepí známku (zadarmo!) a po další trojí kontrole pasů jsme v Maroku. Průvodce chtěl 2000 ESP, potom 1000 ESP, když jsme ti studenti, nám se to zdá pořád moc, tak chce alespoň suvenýr z ČR, nakonec dostane 200 ESP a to jsme ho asi přeplatili. Po průvodci, který se jmenoval Abdulah, jsme všechny Marokánce pojmenovali Abdulahové - aby se to nepletlo. Jedeme na západ směr Tanger, nejdřív musíme do kopců, od moře jde silný vítr a ještě silnější mlha. Na některých místech se ani nedá vystoupit z auta. Občas se objeví policie, jinak nikdo, až na jednoho Abdulaha. Spíme níže u silnice.

Út 8.7.97

Ráno zjistíme, že se vylilo SAVO, což zanechá nepřehlédnutelné stopy, mj. na stanu či mém spacáku. Slunce vychází později než u nás, ráno není vedro. Pokračujeme nic moc silnicí podél Atlantiku. Všude je plno policejních hlídek a TAXI. Vesnice jsou záhadně rozházeny, minarety (čtvercové), novostavby (také čtvercové, lépe řečeno krabicové), chatrče. Oblečení: muži - minimálně kalhoty + košile (dl. rukáv), ženy - obvykle hábity, šátky. Všude živé ploty z opuncií, aloí a různého chroští. Vjíždíme do Tangeru, ulice je velmi rozbitá, velký nepořádek až bordel. Jedeme k přístavu, centru.

Podaří se nám i vyměnit peníze, kurz proti našim info velmi oslabil, koupíme si chleba (rozuměj - něco jako chleba) za 2 DH (dirhamy, 1 DH = cca 3,60 - 4,00 Kč). Pokračujeme směr Rabat, Tanger byl spíše přístav než typické marocké město. Cestou se stavíme u silnice koupit meloun, T. usmlouvá cenu za 10 DH/kus. Tady ještě umí trochu francouzsky. Před městem Larache se stavíme u vykopávek Lixus, což je směs fénických, římských a arabských vykopávek (měst) - lázně, studně, kanalizace, amfiteátr atd. Vypráví nám o tom samozvaný průvodce, Hans mu dá potom 5 DH ze svého. Na úseku do Rabatu je jediná dálnice v Maroku (placená), snažíme se jí vyhnout, ale nedaří se, a nakonec cena není vysoká - mýta 10, 30 a 10 DH. V Rabatu je vedro, ženy možná i většina nejsou zahaleny - mají různé šaty, občas sukně i halenky. Je zde slavnostní výzdoba - král Hassan II. má zítra 68.narozeniny. Všude vlajky, nápisy, občas obraz v nadživotní velikosti, město (život, lidi) je zčásti evropského rázu, takže ani nejdeme do starého města. Naopak objevíme poštu, a to dokonce poštu hlavní (24 hod.), koupíme plno pohledů a hned je posíláme, já asi 5, H. zatím 12, potom posílá dalších 7 kusů. Pohled je jen za 1 DH, známka je ale už za 5,50 DH, což je více než 20 Kč. Po dlouhé době vyjdeme z pošty a zjistíme, že se úplně zatáhlo, je dusno, ve městě živo. Potkáme snad 3 chlapíky v kraťasech, možná to jsou i Marokánci. Sem tam evropské oblečení, hlavně u mladých. Cestou k autu T. objeví občerstvení téměř francouzského rázu. Dáme si vaječnou omeletu, hořčici, majonézu, kečup, salát apod. - když první den přežijeme toto, pak už asi všechno. Říkáme tomu výměna střevní mikroflóry. Cena: 12 DH (bez smlouvání). Asi v 21,00 hod. vyjíždíme, bereme benzín a podél pobřeží jedeme směr Casablanca. Je pořád zataženo, hledáme místo na přespání. Samozřejmě nic za světla nenajdeme, tak spíme u silnice, i když na doslech - a ve dne i na dohled - od moře. Už jsme ujeli 3 852 km, z toho v Maroku 460 km. Ani druhou noc v Maroku stan nestavíme.

St 9.7.97

Ráno kolem nás sem tam projedou rybáři k moři, kde se nedá moc koupat. Jeden rybář se snaží z nás něco vyrazit - suvenýr, pokud možno DM, USD, ESP apod. - nabízíme Kč, což odmítá. Raději jedeme do Casablancy, hospodářské metropole Maroka. Casablanca a Rabat jsou nejevropštější. Jedeme k nové Velké mešitě Hassana II., potom na různé náměstí a pěší zóny, staré město je zčásti zbouráno. Nic nekupujeme, ani 100 % cotton tričko s nápisem Casablanca, ani zvonečky apod. Ráno bylo ještě zataženo, žádné vedro, teď se vyjasnilo. Jedeme směr JZ po pobřeží - El-Jadida, Safi, Essaouira. Spíše projíždíme. Až do Casablancy byla policie na každém rohu, na každé křižovatce, postupně se vytrácela, teď najednou nic, což nám ale nevadí. Jdeme se vykoupat. Hned nás otravuje nějaký Abdulah, nic nedostane, ale stejně zůstane ležet hned u nás. Na jeho žádost o suvenýr odvětíme - ale my jsme turisti, my chceme suvenýr. Směje se - ano, ano, prodám. Tak tomu se smějeme my. Na pláži je v dáli ještě jedna rodinka. Když se sundáme plavky, přijde nás otec požádat, ať se oblékneme, i trička. To zrovna. Předtím jsme si koupili cestou meloun, který byl hned sněden. Jedeme po pobřežní cestě, potom chvíli po hlavní, z níž na jedné málo označené, resp. neoznačené křižovatce se obracíme zpět k pobřeží. Není jisté, zda putujeme správně, tak zastavíme, kocháme se a chystáme se vrátit na křižovatku. V té chvíli nás dojedou mladí Španělé a ptají se, zda máme problém - nemáme, a zda ta cesta vede tam, kam si myslí, že vede - čili jsou na tom úplně stejně jako my. Řekneme, že snad jo. Takže vyrážejí a my hned za nima. Dojíždíme k pobřeží, my také (jsme správně !), a jedeme podél něj na jih. Fotíme se s velbloudem, přichází Abduláh, takže raději pokračujeme v cestě. Už v cca 21 hodin (letního SEČ času) zastavujeme u cesty, přístupovém místu k nějakým polím a chatrčím, kolem jsou zákrsky jehličnanů. Vaříme a jsme líní stavět stan - ochranu proti štírům, komárům či hadům (dnes jsme viděli na silnici krásně zeleného). Je úplně jasno, poměrně teplo a jako vždy vítr. Vynalézáme speciální kafe, skládající se kromě samotné kávy a vody hlavně z cukru, sušeného mléka a alkoholu. Ještě když vaříme, projíždí kolem nás nějaký zaostalejší Abdulah, div že nespadne z osla. Asi v 1.30 máme návštěvu. Z noci se vynoří další Abdulah a povídá (fr.), že máme kuráž, takhle tady zůstávat a ukazuje si typickým gestem na krk - takové to přejíždění po hrdle. Chvíli se s T. dohaduje, potom uraženě a dotčeně odchází. H. nervózně prohlašuje, že už nebude spát, takže ho posíláme na hlídku. Po čase se nám ho zželí a tak jdeme spát do auta. Tvrdím, že kdyby nás chtěl podříznout, že nám to nebude oznamovat předem, s čímž T. víceméně souhlasí. Vlastně to co Abdulah říkal došlo T. až po jeho odchodu, ale to už je jedno. Dospáváme nepohodlně v autě.

Čta 10.7.97

Ráno slunce vychází v 7,30 „našeho času“, vaříme čaj, T. nemůže najít košili - buď je v autě nebo u Abdulaha. Projíždíme Essaouirou, odvážně nebereme benzin, do Agadiru snad dojedeme - máme přece kanystr. Policie je už opět na každém rohu, za městem začínají stavět auta, nás se ptají - odkud jsme, odkud a kam jedeme - s tím se spokojí. Jezdí se autobusy, ale hlavně TAXI = mercedes postarší, kde jede 6-8 dospělých lidí. Před Agadirem je plno pláží, zpočátku prázdných, poté několik průmyslových a chemických podniků (zápach) a poté opět pláže, tentokrát už plnější. Agadir je turistické (zahr.) centrum - tolik Evropanů pohromadě jsme nikde v Maroku neviděli. I ceny jsou zde už dané, stejné v celém městě - asi snaha neodradit turisty. Dokonce navštívíme i něco jako supermarket - vše (až na olivový olej) je od zahr. nadnárodních společností určené na arabský trh. Levná trička (37 až 50 DH) jsem nekoupil, jelikož jsou navrhované v Německu, Francii, USA apod. - samý velbloud, oáza apod. kýč - prostě výrobky pro turisty. Navštívíme i poštu, pak si dáme mátový čaj a vyrážíme z města. Samo město je víceméně moderní - zemětřesení ho v r. 1960 srovnalo se zemí, moc se nám ale nelíbí. Zahalené ženy jsou zde v menšině. Kupuji pohledy a nic nefotím, kromě nápisu Coca Cola . Vyjíždíme na východ do vnitrozemí směr Velký (Vysoký) Atlas. Je stále více tepla, prachu, sucha. U Totalu nám dají (zadarmo !) 10 litrů snad pitné vody do kanystru. Všude je plno místních stopařů. Velice oblíbená je doprava vestoje na korbě polonákladního auta PEUGEOT, MITSUBISHI apod., kam se vejde i 20 lidí. Cestou kupujeme obřího melouna za 15 DH, sotva ho uneseme. Jedeme stále nahoru, cestou potkáváme Abdulahy, projedeme průsmyk 2 095 m a pomalu klesáme. Najdeme vhodné místo k přespání - v zatáčce vyschlou řeku, cestu nebo co, stavíme stan (komáři) ve výšce 2 055 m. Dokážeme sníst jen 1/2 melounu, i tak chodí H. celou noc čůrat. Okolo stanu je plno much, i v mezivrstvě. Ve stanu je vedro i když mám letní spacák.

---------------------------

Pozn.: V Maroku jsou kromě autobusů 3 druhy TAXI: - „malé“ PETIT pro 1-2 lidi, ve městě

- střední = mercedes pro 6-8 lidí, hlavně z města do města, vesnice

- velké = výše zmiňovaný PICK UP, který sice není označen jako taxi, ale bezpochyby tak funguje,

nabere každého, kdo stojí u cesty, z města do města, vesnice, ale hlavně v horách a podhůří

Pá 11.7.97

V 11,00 hodin vyrážíme, téměř dojíme supermeloun a před Asni je odbočka do vesnice Imlil, východiska do hor Jbel Toubkalu. Cesta tam 17 km, 7 km je po asfaltu, ten potom mizí a po kamení se dostaneme až do Imlilu. Hned u vjezdu se vtírá Abdulah - že je průvodce, za 100 DH nás dostane až nahoru, všude je plno cest, těžko najít tu správnou a podobné řeči vede. Dále nabízí muly (150 DH za nás 3). Odmítáme vše (jsme vynikající chodci, turisti apod.) a ptáme se na mapy, ty prý nejsou, ať si vezmem průvodce. Opouštíme ho a slyšíme brblání: Češi, všechno mají, nic nepotřebují. Jak zjistíme, znají tady tři česká slova: Češi, ahoj a zadarmo. Ptáme se jakýchsi turistů, jestli mají mapu, což zaslechnou Abdulahové od vedlejšího stolu a místní stařík si nás vede přes půl vsi k sobě domů. Nabízí klasickou nástěnnou mapu fr. výroby za 110 DH - odmítáme, dáme mu 1 DH za ochotu (i tak je spokojený) a vracíme se k autu, k číhajícímu průvodci. Výška zde má být 1 740 m, CASIO nám ukazuje o 100 m méně. Průvodce nabízí přímo eso - za pouhých 50 DH nám ukáže směr cesty. Ignorujeme ho a ptáme se na parkování - 10 DH/noc - bereme a vyrážíme dost odpoledne za vedra nahoru. Za vesnicí dojíme meloun, setřeseme poslední malé Abdulahy. Cestou potkáváme ty, co jdou dolů. Kdepak, nejsme unaveni - odpovídáme. Několik km (až do 2 050 m) se dá jet i autem - až do další vesnice, která je bez označení, snad se jmenuje Marabou. Potom dále po kamenité, leč schůdné cestě stále nahoru. Potkáváme ženy, co vypraly prádlo, malé holky, co nám zpívají a chtějí za to DH nebo za focení nebo jen tak. Bez úspěchu. Ještě výše - snad 2 500 m - je několik obydlí. Ihned nabízejí Coca-Colu, Fantu. Muezzin zrovna svolává věřící k modlitbě, je 17,30 či 18,30 hod našeho času. Když odmítáme i Fantu, jsme ihned odhaleni jako Češi. Stále stoupáme stezkou. Jak se ukazuje, průvodce ani mapa není potřeba, muly by se hodily - H. a nejen jemu se už nechce moc šlapat. Chceme vyjít když ne k chatě, tak alespoň do 3 000 m. Je vítr, stále teplo, velmi se práší. Dost nahoře míjíme Abdulaha stojícího u skály s C-C a Fantou, nabízí drink. Procházíme, nekupujeme, opět nás odhaluje. Vzadu se courajícího H. se ptá: Nejste vy Češi ? To nás naštve. Kousek se vrátíme a jednu C-C kupujeme bez smlouvání za 8 DH. Před setměním končíme na jednom z mála možných tábořišť ve výšce 2 950 m, dle nic 3 050 m. Stavíme stan. Zjistíme, že nebyl dobrý nápad vzít T. stan a moje tyčky, trošku delší. Jedna spojka praskne hned, další napraskne a několik tyček ani nedokážeme zasunout. Trochu to povážeme provazem, za větru to moc nedrží a obzvlášť H. na pravé straně dostane několikrát do nosu stanem. Slyšíme mečení koz.

So 12.7.97

Relativně brzo - vzhledem k našim zvyklostem - vstáváme, najíme se, bágly necháme na místě, jen trochu blíž k potoku, a s jen celkem těžkým baťůžkem TIX na zádech jdeme dále a výše. Za chvilku, asi v 10,00 našeho času jsme na horní chatě, stanovišti i mul. 3 207 m vysoko dle nich (Abdulahů, ne mul, těm je to celkem jedno). Lezeme kratší cestou přes kamenné laviny téměř kolmo vzhůru, což poměrně unavuje. Dále asi třemi údolími stále nahoru obtížnou cestou, kameny se valí dolů, na prachu to prokluzuje. Je vedro a vítr. Asi v 3 600 m se mi dělá nedobře, nemůžu se plně nadechnout, začínám zaostávat. Do 3 800 m dolezu a na další zastávce, kde na mě kluci čekají, říkám, ať jdou nahoru sami, já půjdu pomalu za nima, cestou dolů mě seberou, minout se nemůžeme. Potkáváme další Čechy, žádnou radost z nás nejeví, což jim oplácíme, několik Marokánců a dva jiné cizince, snad Holanďany. Všichni místní (průvodci) nás už na dálku identifikují jako Čechy, pokřikují na nás Ahój. Odpočívám a pomalu, po malých úsecích se sunu nahoru. Nějak mi chybí trénink nebo co. Asi ve výšce 4 070 m, kousíček po vrcholem J. Toubkalu (4 167 m), snad jen 15-20 min. chůze, vidím kluky, jak jdou zpátky, čekám na ně. Stačí mi pocit, že bych vylezl až nahoru, na hodinkách stejně nemůžu mít víc než 3 995 metrů. Dolů jdeme celkem svižně, H. asi nemá tu praxi v sestupu po ujíždějícím svahu, obuv nebo co a pro změnu on trošku zaostává. V pohodě se dostáváme k chatě, nabereme vodu. Voda v Maroku, resp. v Atlase je kontaminovaná snad i na dotek, tady nebude. Sestupujeme do našeho tábořiště. Stan už ani nestavíme.

Ne 13.7.97

Ráno čekáme, až na nás začne svítit slunce, v noci je jen 11 stupňů C. Balíme se, vaříme atd. Abdulah žene stádo. Ne, nechceme kozu, ani malou, ba ani zaříznutou speciálně pro nás. Raději jdeme dolů. U pana C-C kupujeme hned 3 C-C. Začne nám nabízet minerály. Nechceme je. Nakonec nabízí zlatý hřeb, přímo bombu - kobalt za 115 DH. Přesto ho nechceme. Necháme poťouchle H., ať si to s Abdulahem vyřídí. Nedává mu hodinky, co chce. Na otázku, kolik dá, odpovídá H. ze zoufalství, že 50 DH. To je moc málo, tak odcházíme. Abdulah za pochodu souhlasí a H. má za 50 DH kobalt. Potkáváme ty, co jdou nahoru. Průvodci rovnou zdraví: Áhoj Češi. Asi to máme napsané na čele, ale spíše se to rozkřiklo po celém Atlasu. Před horní vsí (asi 2 100 m) hledáme po vzoru místních minerály ve vyschlém korytu, ale prd najdeme. Já si vezmu na památku 3 kameny. Objevíme nový mercedes s pražskou SPZ. Honza si koupí další C-C za 5 DH a dojdeme až do vesnice. Jak se dalo čekat, strážce parkoviště si počítá 3 x 10 DH, a ne 2 x 10, ale už se ani nehádáme. Při balení nám opět vnucují své výrobky a při odjezdu si T. už z auta koupí minerál - ne proto, že by ho tak chtěl, ale je to výhodné - ze 300 DH sleví na 50 DH. No nekup to. Protrpíme kousek cesty - necesty do Asni, jedeme do Marrákeše. Město proběhneme, je dost zajímavý, koupíme jen potřebné věci (vodu, chleba, meloun) a pokračujeme opět do hor. Skoro v každé zatáčce nabízejí minerály, zkameněliny či hrnčířské zboží - kupujeme pro Járu, čtvrtého nejedoucího člena expedice, hrneček. Zastavujeme na spaní tradičně v zatáčce u silnice asi v 2 100 m. Jsme tak zblblí, že hned po zastavení vybíháme hledat minerály. Pod kamenem najdu akorát štíra - ale opravdu pěkného. Ten nebude jedovatý. Přestože jsme v horách, neustále nás otravují Abdulahové. Stan nestavíme. Usínáme pod dozorem blízko okounějících pasáků či pastevců.

Po 14.7.97

Sotva ráno otevřu oči - je tam Abdulah. V klidu leží či sedí vedle a kouká. T. s ním po chvíli začne obchodovat - chce jeho berberskou nebo jakou čapku. Pasák chce něco teplého, dostane košili nebo co a obchod je uzavřen. Odjíždíme, když něco potřebujeme zastavíme, občas nakoukneme i do Medíny a súku, fotit se tam moc nedá. Máme za sebou 5 000 km. Razíme na východ, směr Sahara. V poušti vlastně už jsme, i když ne v té s písečnýma dunama. Silnice odpovídá okolní krajině. Asi 11 km za Tinerhirem - bum, prásk, rattatta - praskla zadní pneu. Dáváme rezervu a vracíme se do Tinerhiru. Zastavujeme u policajta, ten totiž odpoví zadarmo. Po typicky marockých procesech (každý na otázku, zda neví, kde je opravna, se jde podívat na kolo, potom na druhé, div ne na motor, sto dalších otázek atd.), kdy se s policajtem a se všemi kolemjdoucími, jež přivolal na radu, důkladně seznámíme, přičemž totálně zablokujeme tuto jedinou silnici, se nakonec dostaneme k opravně, kam nás dovede mladý černoch. Dlouho se dohadují možnosti. Vzadu nejsou bohužel úplně typická kola, takže se asi budou muset koupit obě. Dohodneme se na dvou kolech větších, trochu ojetých, ale podobných, jedno za 650,- DH. Odmítneme efektní pouštní vzorek či gumy nové. Celková oprava vč. promazání ložisek a pokusu o promazání motoru stálo 1 400 DH, moc na výběr nebylo. Dostali jsme ale mátový čaj a spoustu nabídek - na průvodce do pouště (ten mladý černoch za 50 DH), ubytování, hotely atd. Vše odmítáme a odjíždíme. Cestou zažijeme nejdříve prašnou, poté i písečnou bouři. Bereme stopaře - mladého Marokánce, co se mu porouchal mercedes. Když zjistí, že jsme Češi, také (jako v opravně) nám sdělí, že včera byl v Erfoudu a Rissani, kam jedem, a což je asi 300 km, autobus českých turistů. Průvodci - což jsou vlastně všichni Marokánci - jsou opravdu znalí. Dostaneme se do další bouře, větru s pískem a prachem, je vidět asi 2 m a písečný prach je všude, proniká i zavřeným oknem a kličkou na otevírání dveří. Přejde nás chuť na zajížďku do Rissani. V Erfoudu tedy obracíme na sever, nabereme písek, benzín, vyhodíme stopaře, zbavíme se plno otravujících Abdulahů a jedeme. Už poměrně za tmy (21,40) uléháme tradičně u silnice na štěrku. Až po 12 minutách se objeví první Abdulah. Kupodivu nic nechce, jen chvíli zevluje a potom radí, ať jdeme blíž k řece, tam to tolik nefouká. Stan opět nestavíme. Celý den to vypadalo na bouřku. Stopař - Marokánec tvrdil, že vítr utichne v 21,30 hod. Neměl tak úplně pravdu. Spadne asi 5-6 kapek.

Út 15.7.97

Ráno nám T. sdělí, že má horečku, průjem apod. Necháme ho spát dlouho, odjezd je v 11,45 hod. Řídím, T. vzadu leží. Nejdřív jedem do Fésu, nakoupíme, úplné centrum asi neobjevíme a tak jedeme dále - na Meknés. Cestou projíždíme cedrovými lesy. V Meknésu zajíždíme do centra, tzn. nového, téměř evropského. Zajíždíme i do Medíny, resp. k hradbě. T. necháme spát v autě a s H. jdeme dovnitř, odrazíme několik samozvaných průvodců. Téměř všechny ženy jsou zahaleny, kraťasy nemá opravdu nikdo, jen my dva. Nejdříve jdeme na náměstí, je zde plno prodavačů pomerančů a šťávy, kejklířů, šamanů apod. Projdeme a míříme do opravdové Medíny - uzounké uličky, většinou i zastřešené, plno prodavačů a řemeslníků. Nedá se moc fotit. V okamžiku zastavení je člověk buď stržen davem, pokud je tam plno, nebo odchycen prodavačem, který mu nabízí bůhvíco. Na kraťasy a turisty se dívají nedůvěřivě, ale jsou to obchodníci - prodají cokoli, i když za víc. Začneme v křivolakých uličkách skoro bloudit, snažíme se udržovat směr podle občas viděného slunce. Dlouho nemůžeme najít východ, prochodíme mnoho km než dojdeme k autu. Vyrazíme na Volubilis, bohužel špatným směrem, vracíme se a podivnou silničkou jedeme k rozvalinám tohoto římského města. Stále řídím, téměř za tmy zastavujeme pod Volubilis. Sem tam se zastaví několik několik Abdulahů, mezi nimi jeden prý Francouz - nabízí bezpečnější spaní u něj na zahradě nedaleko. Odmítáme. Stan samozřejmě nestavíme. Nyní už bylo jasné, že to nebudeme v Maroku protahovat (*), a to z těchto důvodů:

- otravní Abdulahové, - poměrně draho (hlavně benzín, voda aj.) + neplánovaná oprava,

- teplo, hlavně prach a špína + nemožnost se zatím 8 dní umýt

- dnes se přidala T. nemoc, kde není jasný její vývoj (nasazena antibiotika).

Operativně měníme plán trasy na nejkratší možnou cestu z Volubilis do Ceuty.

* Ostatně heslo „Já bych to tady neprotahoval“ jsme si oblíbili už loni v r. 96 cestou do Finska.

St 16.7.97

Ráno nás navštíví pár mladých Abdulahů, potom asi 8 psů, potom přijdou starší Abdulahové, ovce, pár koz atd. Všichni zevlují, sedí, leží, stojí a koukají z bezprostřední blízkosti na to, jak vstáváme, vaříme, balíme, jíme, odjíždíme. T. není lépe. Jedeme 1 km do Volubilis zbaběle hlavním vchodem (kvůli H.) za 20 DH/os.! Celkem slušné vykopávky, všude plno ještěrek, nenápadně se občas přidáme k průvodcům. Prohlídka cca 11,00 - 12,30 hod. Při odjezdu z Volubilis prodáme Abdulahovi, co se vydával /neúspěšně/ za hlídače parkoviště, bílý rum, který nám nechutná, a to za 5 000 IT lir a 10 DH k tomu. On nabízí jen 5 DH, z čehož vznikne téměř hádka, přičemž H. by se spokojil pouze s 5 DH ! Odjíždíme ale tvrdě, nebereme ohled na připomínky, že je upito, že jde o import (?), nebo že jsme nezaplatili parkoviště. Necháváme se tedy 5000 lir + 10 DH, pokračujeme stále na sever. Bereme vodu, benzín a v 19,00 hod jsme před Tetouanem. Jíme, dál už zase řídí T., stavíme se v myčce, za 20 DH nám jakž takž ručně umyjí auto. Jedeme dál přímo do Sebty a v 20,00 hod jsme před hranicí. Zastaví nás asi 4 náhončí, zaženou na kraj a vyplňují nám (mně ovšem ne) odjezdní lístky - chtějí za to 300 DH + 100 dalších za auto ! Dostanou celkem 6 DH, co nám zbylo a jedeme na hranici. Tady nás další šašek nutí vrátit peníze v nevýhodném kurzu, po chvíli dohadování se na něj vyprdneme, jdeme k okýnku na pasy, dostaneme razítko, absolvujeme i celní prohlídku. Téměř všechno vyndáme, prohlédnuto, popojedeme 5 m, část opět vyndáme - prohlídka drog nebo co, nejlepší úlovek je hrníček pro Járu schovaný v ponožce, nandáme to zase zpět a už v 20,50 jedeme ke španělské hranici, tam nám dají razítko (hurá, evropské razítko !), celní prohlídka není a tak jedeme do přístavu. Hranicí jsme prošli ani ne za 1 hodinu, i když, ona vlastně byla v našem směru skoro prázdná. Ve městě Ceuta je zácpa, nějaký pohřeb nebo svatba nebo tak něco. Jak tak sedíme v autě, rozhlížíme se, jestli někde náhodou ještě nefunguje směnárna v 21,00 hod. Z protějšího domu přichází chlap, jestli nechceme měnit, dovede nás k sobě do směnárny, směnárnice mu nadává, že už měl zavřít. Měníme zbylé DH: za 270 DH dostaneme 2 780 ESP, kurs je tedy 14 ESP za 1 DH. Benzín zdražil - z 59,10 na 60 ESP za litr a hurá na loď, spíše zatím do přístavu. Loď právě odjela, jsme první na řadě, čekáme na další loď, resp. až z ní vyjedou auta. V 21,40 jsme v přístavu, v 22,00 na lodi a v 22,45 vyplouváme. Cesta trvá přesně dle plánu 1,25 hod, takže v Algecirasu jsme v 0,10 hodin. Trajekt je téměř prázdný, snad žádný Arab, celkem sotva 20 lidí. V Algecirasu už čeká plno lidí na plavbu do Ceuty či Tangeru. Jedeme podél pobřeží se někam upíchnout, předtím jsme absolvovali prohlídku proti drogám, nic nenašli, důkladně proklepávali hlavně auto. Najdeme pěknou pláž u moře. Však je taky 1,15 hodin. Stan jako vždy zůstal v autě, je teplo. Maroko je za náma.

Čt 17.7.97

Na pláži je dokonce sprcha s teplou vodou, moře je studené. Řádně se po dlouhé době umyjeme, odjíždíme až v 12,15. Vracíme se na Gibraltar. Po 17 km, těsně před ním nám upadne výfuk. Jedeme do města La Línea, napotřetí nám poradí jednu garáž - neoznačenou dílnu. Jak zjistíme, upravují si zde malé závodní Austiny pro jednoho Brita - závodníka, šampióna. Svaření není levné. Řekneme, že máme vyměněno jen 7 000 peset, takže oprava stojí 7 000 Pts + 500 Pts za 4 nové šrouby, celkem

7 500 Pts, což je další rána. Jedeme konečně do Gibraltaru. Na hranicích jsme v 16,00 hod., žádná kontrola, jen pasů, fronta minimální. Po menších problémech zaparkujeme a jdeme do města - pěší zóny plné obchodů a restaurací. Koupíme pohledy a vracíme se auta. Chceme zajet na mys Europa Point a na opice. Point nalezneme snadno, opice ne. Zjistíme, že se má platit snad 5 liber/osobu a 1,5 libry za auto. Hledáme uličku nahoru na skálu a snad až na poslední pokus se nám podaří vyjet nahoru. Opice nikde. Předtím zkoušíme vyjít pěšky, což vzdáváme. Při jízdě autem naštěstí nic neplatíme. Výš už autem nelze. Při návratu zpátky opice objevíme u lanovky. Vyfotíme je, Tomáše se snaží jedna škrábnout, ale v pořádku sjíždíme autem dolů a k hranicím. Na hranicích je pořádná fronta. Čekáme ale jen asi půl hodiny, prohlídka je formální a ve 20,00 hodin jsme zase ve Španělsku. Vracíme se na osvědčené místo, kde jsme byly včera a kde jsou sprchy. Vaříme večeři, kafe a jdeme spát. Dnes jsme toho moc nestihli, ale to nevadí.

Pá 18.7.97

Ráno vstáváme opět pozdě, zpočátku je zataženo, dnes se v moři ani nekoupu, jen sprchuju ohřátou vodou. Odjíždíme až v 11,40 hod. Sjíždíme z hl. silnice a jedeme do Estepony vyměnit Pts. Zdaří se a pokračujeme na Málagu. na hl. silnici je téměř zácpa. Projíždíme letovisky u moře. Před Málagou se stavíme v supermercadu Pryca - cca 60 pokladen, ceny (pro nás) ne moc levné. Projíždíme Málagou a směřujeme na hrad Gibralfaro nad městem. Hrad je zavřený, takže se nedostaneme ani na pevnost Alcazaba za ním. Pokračujeme směrem na Granadu. Cestou se stavíme na ubohém odpočívadle a opečeme na pánvi rybu koupenou v Pryce, nějaké velké sardinky nebo co. Jedeme do Alhambry v Granadě, údajně nejkrásnějšího arabského paláce na světě. Pro drahý vstup (750 Pts), na nějž už nemáme, nejdeme dovnitř, ani nic nefotím, jelikož kupuji 6 pohledů. Cestou skrze město se ještě zastavíme a volám domů. Jedeme se podívat do hor, do Sierra Nevady, konkrétně na Pico El Veleta

3 400 m.n.m. cca. Ale ouha, v 2 600 m je závora, tři zákazy vjezdu a ještě cedule - španělsky - vjezd zakázán. Aby to bylo jasné. Dále je zde P a stánek ubohých suvenýrů. Sjedeme kousek dolů, sníme zbylou půlku ještě arabského melouna a chystáme se jet nahoru, skrze závoru, nápis a 3 zákazy vjezdu, plno lidí apod. Při západu slunce vyrážíme dále. Za chvilku zjistíme, proč je zákaz vjezdu na nejvýše položenou silnici v Evropě. V cca 2 800 m je sníh přes cestu a dál se jet prostě nedá. Vracíme se na P ve výši 2 600 m a spíme tam, za stánkem.

So 19.7.97

Ráno nás budí ovce, psi a východ slunce. Jelikož je sobota, začínají sem proudit turisté, je jich stále víc, autem, na kole i pěšky, ale to nám nevadí a vaříme. Odjíždíme v 11,30 hod zpět dolů do Granady. Najíždíme na dálnici a jedeme na Barcelonu. Stavíme jen u pumpy a na odpočívadle. Sjíždíme z dálnice - začíná být totiž placený úsek Alicante-Valencia-Barcelona. Jedeme souběžnou hlavní silnicí N-340. Chceme se stavit ve Valencii, ale bohužel přes velkou snahu se nedostaneme do centra, jen na pláž. Zjistíme, že voda je teplejší, ale pobřeží je špinavé odpadky. Tak nic, jedeme na Barcelonu. Těsně před Oropesou sjíždíme k moři a spíme tam. Je zde plno rybářů, pobřeží skalnaté, přesto se jakž takž vykoupeme. Je dusno, teplo a vlhko, i voda je teplejší. Stan jako vždy nestavíme. Dnes jsme ujeli nadprůměrných 662 km.

Ne 20.7.97

Ráno asi v 4,30 hod nás probudí déšť. Dlouhou dobu vzdorujeme, déšť ale spíše sílí, tak se přesuneme promočení do auta. Později, asi v 9 hod., už neprší, ale je pořád zataženo. K snídani si uděláme přesla- zený pudink a Tomáš za souběžného sušení věcí začne spravovat výfuk drátem, který ustříhl z plotu sousedního baru. Včera se svedla dlouhá a zbytečná diskuse, co s prasklým výfukem, do které jsem se snažil nezapojovat. Výfuk prasknul na jiném místě, než byl opraven. Prosadí se nejlevnější varianta výfuk provizorně přilátat, aby případně neupadnul. Po jídle, opravě a osušení vyrážíme až po poledni. V Oropese bereme benzín, najíždíme na „naší“ hl. silnici a pokračujeme směle na Barcelonu. Jedeme podél pobřeží, většinou rekreačních letovisek. V 16,15 hod. vjíždíme na předměstí Barcelony. Po menších problémech (je to opravdu velkoměsto) najdeme i centrum, zaparkujeme v přísném zákazu stání přímo na hlavní třídě. Prohlídka cca 1,5 hod. dobrá, v 18,15 nasedáme a odjíždíme, v 18,45 hod. opouštíme Barcelonu, definitivně nám praskne výfuk, drží jen na drátku. V autě je poměrně hluk, vibrace a zplodiny. Jedeme vedlejšími, tj. neplacenými cestami k Andorrskému knižectví. Spíme kousek za Solsonou, v podhůří Pyrenejí, v cca 880 m.n.m.

Po 21.7.97

Ráno, tzn. v 10,30 hod se vracíme do Solsony. Zde hledáme někoho, kdo nám levně svaří výfuk. Na druhý pokus najdeme FIAT service, kde nám svaří chlapík výfuk za 1 500 Pts + vyváží zadní kola za

1 250 Pts, celkem za 2 750 Pts, já dám svých zbylých 2 500 Pts, snad se někdy vyrovnáme. Chlapík uměl jen katalánsky nebo jak, na dvoře měl 3 staré škodovky a v dílně rozebraného favorita, ale byl 5 x levnější než „jižní“ oprava. Pokračujeme na Andorru. Pyreneje jsou zatím malé. Za chvíli jsme na hranicích, kontrola žádná. Projíždíme přeplněnými ulicemi jakýchsi měst. Všude je plno obchodů, restaurací a benz. stanic. Ceny nejsou tak nízké jako na Ceutě. Chceme se zastavit v hl. městě - Andorra la Vella. S údivem a překvapením zjišťujeme, že jsme ho už projeli. Zastavujeme tedy v dalším městě. Nakupujeme pohledy, alkohol a bagety, opodál i benzín. Jedeme dále, resp. výše. Zastavíme v nejvyšším průsmyku Pyrenejí. Jsou tam zvláštní koně. Dochází mi dia-film. Pokračujeme a na hranicích opět není kontrola. Ale pár km za hranicí kontrolují Francouzi - kdo kolik dovezl alkoholu, cigaret apod. Nás naštěstí kontrolují jen zběžně, stejně toho moc nemáme, nějakým Frantíkům už ale počítají láhve. Jedeme na Perpignan, tím jen projíždíme a pokračujeme podél moře na sever. U Narbonne odbočujeme k moři a zaparkujeme na pláži. Moře je bohužel opět celkem studené, jen písek, žádná fauna ani flóra. Vykoupeme se a uvaříme špagety s kečupem. Cestou sem kluci seberou několik kg vynikajících broskví a nektarinek, zbytky po sklizni - za bezkonkurenční cenu. Za mořem vychází rudý měsíc, jdeme spát, došla velká bomba plynová. Stan samozřejmě nestavíme.

Út 22.7.97

Ráno v 6,33 hod je krásný východ slunce, později spadne pár kapek, ale vytrváme a uděláme dobře, za chvilku to přejde. Ležíme poměrně dlouho, což je ovšem normální. Nikomu to nevadí, jelikož je pod mrakem, žádné vedro a pláž je tedy prázdná. Vstáváme asi v 10,00 hod., vykoupeme se, pomalu balíme, uvaříme kafe a v poledne jedeme dále, nejprve zpět do Narbonne na „naší“ N9. Jedeme podél moře a podél placené dálnice na sever. Stavíme na odpočívadle, sníme pár broskví a frčíme dále. V Montpellier vykonáme tradiční autoprohlídku centra města, kterou dovedeme do dokonalosti. Uděláme několik foto přímo z jedoucího auta, bůhví, jak to dopadne. S fotkama. Později se ukázalo, že dobře. Dvakrát si projedeme centrum a jedeme dále - na Nimes. 8 km před Nimes se stavíme v Intermarche. Okoukneme ceny, koupíme bagety a máslo a hořčici. Bagety sníme za chvilku u čerpací stanice, kde benzín nebereme, stále jedeme na ten z Andorry, snad ještě chvilku vydrží. Vjedeme až do centra Avignonu, které je opět přeplněno. Plno nástrah na turisty a motoristy, vše bez váhání překonáme a po rychloprohlídce nejvýznamnějších památek jedeme dále (asi v 18,15) na Lyon. Při křížení dálnice, při vjezdu či výjezdu (tzn. placení) je odpočívadlo s WC a pitnou vodou. Nabereme ji dostatek a T. ještě prodá telef. kartu za 20 FF, které převedeme do prázdného potravinového fondu. Projíždíme kolem jakýchsi jaderných elektráren a hledáme místo na spaní. Parkoviště nám nevyhovuje a odpočívadla jsou kupodivu jen v městech a vesnicích. Tak to na jednom takovém odpočívadle v centru městečka Tein-ĺ Hermitage v půl desátý zapíchneme. Děláme kolínka s paštikou. Dobrota. Jak zjistíme, paštika už došla, takže jsou jen kolínka s kořením. Lehneme si na trávu, lampa nám svítí do očí, nemůžeme usnout. Kolem je plno komárů a jeden maxibrouk, dá se to vydržet. Proti Finsku nás vlastně otravují jen vyjímečně.

St 23.7.97

Ráno nás probudí zahřmění, o několik desítek minut později i déšť. Bleskově se přesuneme do auta, a když už v něm tak sedíme, vyrážíme dále - rekordně brzo, v 6,40 hodin. Po pár km přestane pršet, i silnice je suchá. Stále je teplo. Lyonem jen projedeme směr Ženeva. Občas je přeháňka. Stavíme se na kukuřici, kluci trhají na večer. Nechápu, co s ní hodlají večer dělat, ale co.... V 9,35 nám definitivně dojde benzín, na neplnou nádrž jsme ujeli z Andorry 773,3 km. T. doleje kanystr. Stavíme se ve dvou supermarketech, utratíme co se dá (ono toho ale moc není) a zbyde nám 17,40 FF, za což si při výjezdu z parkoviště koupíme 2,85 l benzínu. Paní pokladní je trošku v šoku, tak málo tam ještě nikdo nekoupil. Dávám do fondu 21,20 FF, snad se mi to někdy vrátí. Těsně před hranicí zakomponujeme alkohol do spodku kufru, naštěstí to nebylo potřeba. Hranicí F - CH jsme kupodivu jen projeli, ani nechtěli vidět pasy. Ihned za hranicí jsme nuceni vzít benzín, CHF už totiž máme. Pokračujeme na Ženevu. Sem tam prší, více či méně. Ženevu objedeme a pokračujeme (po dálnici, máme přece známku) na Lausanne. I toto město objedeme a míříme na Bern. Bohužel se ale netrefíme na správný výjezd, takže po chvíli zjistíme, že jedeme na Yverdon a Neuchatel. Nevadí, obojí v klidu mineme, jedeme na Curych. Před Neuchatelem ještě sníme rybu opečenou na pánvi, resp. kousky ryby, které jsme předtím koupily v Intermarché. Z dálničního odpočívadla volám domů, jelikož jsem tam našel telef. kartu za 5 CHF. Doma to nikdo nebere, volám tedy k Holcům, vezmou to. Dovolám a jdu na WC, kluci mezitím prodají kartu nějaké ženské za zbytkovou cenu 3 CHF. Vracíme se spokojeně k autu, a najednou jsme přepadeni policií v civilu. Kontrolují pasy, papíry k autu a podívají se i do kufru a na č. karosérie. Vše OK, alkohol nenajdou. Směle dále, Curych opět krásně objedeme. Asi 4 km před Schaffhausenem se stavíme u Rýnských vodopádů - Rheinfall. Je to vlastně jediná zastávka na zpáteční cestě Švýcarskem. Trošku se už stmívá, ale prohlídku vykonáme kompletní. A zadarmo. I Schaffhausen mineme, cedule nás navádí už na Stuttgart. Před hr. CH - D bereme opět benzín, zbývá nám cca 23,90 CHF. Cena není nízká - 1,17 CHF, nejnižší byla 1,105 CHF. Švýcarskou hranicí jsme jen projeli, něm. celník se zeptal, odkud a kam jedeme: Ze CH, máte kafe či cigarety ? - jen 1 krabičku - tak nashle. Najedeme za chvíli na dálnici, překonáme metu 9 000 km a 40 km za hranicí zůstaneme na odpočívadle. Dnes jsme 5 x brali benzín, celkem skoro 85 litrů. Ujeli jsme 632 km.

Čt 24.7.97

Stan opět nestavíme, i když to vypadá spíše na déšť. V noci neprší, je zato silná rosa, kapká na nás ze stromů, ráno jsme mokří, jako kdyby drobně pršelo. Na odpočívadle je rušný provoz. Ráno, po šesté, se zde zastavují autobusy Němců, většinou turistů - důchodců. Smějí se a jeden bodrý důchodce na nás volá - vstávat, je ráno. Leda tak pro něj. Vstaneme po 9,00 hod. Uděláme polévku, usušíme věci a řítíme se po dálnici dále, na Stuttgart. I ten samozřejmě objedeme a okolo Heilbronnu směřujeme na Norimberk. Cestou proděláme několik zácp na dálnici a několik přeháněk, ale to nás nezadrží. Mineme i Norimberk, začínají houstnout Češi, nejdřív autobusy, potom kamióny a osobní auta. Předjíždíme kolony německých ženistů, s H. se radujeme, že máme jako nevojáci modrou knížku. V rádiu něco melou o pomoci ČR a Polsku, v ECU nic moc. Jedeme na Rozvadov, snažíme se naladit českou stanici. Chytáme jen lokální, takže se dozvíme jen o opravě sušické nemocnice, karlovarské školy apod. Po chvíli naladíme i českou větší stanici, F1 nebo Alfu, ale bez zpráv. Blížíme se k hranici. Je zde menší fronta, ale po 20 minutách jsme v ČR. Hurá, doma!

Po 16,00 hodině se stavíme v motorestě v Sytně na oběd - smažené žampióny za 52,- Kč. Jsme zvyklí na jinou úroveň obsluhy, co se dá dělat, jsme doma. Za Plzní bereme benzín, kupuji noviny - dovídáme se o záplavách, nyní jsou v Polsku a Německu. V 18,54 hodin dorazíme ke kolejím Praha - Chodov. Moc lidí tam není, někdo ale přece. Vysprchujeme se, večer jdeme do klubu na pivo.

P.S. - stan nestavíme.

Pá 25.7.97

Už nepospícháme, vstáváme klidně a rozvážně. Po 10 hodině odjíždíme, v Praze vyhazujeme Honzu, do České Lípy dorazíme v poledne. Ujeli jsme 9 712 km. Přijeli jsme vlastně o 3-4 dny dříve, dovolenou jsem měl ještě v Po a Út násl. týdne. Důvody již byly připomenuty, hlavní byly dva: finanční a teplota vody, resp. počasí vůbec.

A několik údajů na závěr: Kursy prodej 7/97

1 DM..... 19,24 Kč = 3,30 FF = 81 Pts (peset) = 5,35 DH (dirhamů)

1 CHF.....23,10 Kč

1 FF ...... 5,83 Kč

1 DH .... 3,60 Kč

4,20 Pts.....1,00 Kč

Ceny v Maroku

chleba (placka) ...... 2 DH /7,20 Kč/

meloun - větší 10 DH /36,- Kč/ nebo 2 DH za kg

pomeranče 3-4 DH/kg /10,80-14,40 Kč/

pohledy 1-2 DH /3,60-7,20 Kč/

známka 5,50 DH /20 Kč/

banány 10-11 DH/kg /36-40 Kč/

benzín 7,65-7,90 DH/l /27,54-28,44 Kč/

voda 1,5 l 4-5 DH /14,40 - 18 Kč/

tričko 40-100 DH /144-360 Kč/ (v Agadiru levnější)

myčka 20 DH /72,- Kč/

a odměna za nic 1 DH /3,60-4,0 Kč/

Ceny benzínu Natural 95 v 7/97 - za 1 litr

stát v Kč v místní měně

ČR 20,60-21,70 xx

CH 25,52-27,00 1,105 - 1,17 CHF

Německo - benzín jsme nebrali, jelikož byl dražší než v ČR i CH (např. 1,62 DM = 31,10 Kč)

Litrovník

Celkem jsme nabrali 706 litrů (bez doplnění po návratu do ČR), ujeto bylo 9 712 km

= průměrná spotřeba (bez doplnění) 7,27 litrů/100 km

Poplatky a opravy

CH - dálniční známka ... 40,- CHF 924,- Kč

ESP - trajekt zpáteční 1 884 Pts/osobu 450,- Kč

8 665 Pts/auto 2 063,- Kč

- podíl na osobu = 4 772 Pts 1 136,- Kč /1 884 Pts + 8 665:3/

Maroko - vstupní lístek (vyplnění) 300 Pts ... 71,- Kč /3 x 100 Pts/

pomoc průvodce 200 Pts 48,- Kč

parkoviště Imlil 30 DH 108,- Kč

myčka 20 DH 72,- Kč

vstup Volubilis/osobu 20 DH 72,- Kč na jednoho

„výstupní lístek“ 6 DH 22,- Kč

za nic 1 DH 4,- Kč

Opravy

14.7.97 Maroko - výměna zadních pneu .... 1 400 DH ......5 040,- Kč

17.7. ESP -jih - svaření výfuku 7 500 Pts.... 1 785,- Kč

21.7. ESP-sever - dtto - 1 500 Pts ... 357,- Kč

- vyvážení zadních kol 1 250 Pts ... 300,- Kč

------------------

Celkem opravy 7 482,- Kč (cca 2 500,- Kč/osobu)

Čas strávený v autě

celkem 246 hodin = 10 dní + 6 hodin, což je cca 40 % veškerého času.

A to je dost.

Dle poznámek učiněných v 7/97 zpracoval v závěru roku 1997

a v závěru XX. století přepsal : Milan, zvaný též Bradley.